Když jsem byla mladší smrádě, zbožňovala jsem festivaly. Milovala jsem to nekonečné poflakování a tří-denní neustálou nálož hoodně hlasité hudby. Někdy v mých 18ti letech nastal zlom – už se mi nechtělo celý dny čekat na dvě kapely, které jsem chtěla slyšet a popravdě ani to spaní pod stanem není mojí oblíbenou činností (když tam celou noc řve muzika, padají na vás ožralové a nikdy nevíte, kdo si splete stan). A tak mě začaly zajímat jednodenní akce, jako je Aerodrome, kde hraje 4-5 kapel v jeden den a většina se mi trefí do vkusu (což není tak jednoduchý). Ale letos RfP vyšel na svátky, chtěli jsme s boyfriendem navštívit zas po nějaké době moje rodiče a měli jsme to do Hradce kousek – tak jsme si řekli, že ten jeden den prubneme.
Výběr padnul na poslední den rockáče a to na čtvrtek, kdy jsme chtěli slyšet Three Days Grace, Eskimo Callboy a Evanescence. Okej – 1300,- za jeden den není málo, ale tři kapely za to už stály. 
Všichni asi počítají automaticky, že víte co a jak, ale my jsme byli totál mimo už u vstupu. (Asi nečekají, že se tam 10let neukážete a věci se za tu dobu změní…) Koupili jsme si vstupenky a vítězoslavně si nakráčeli k turniketům, kde nám teda oznámili, že nejdříve musíme tickety vyměnit za náramky někde v jiným stanu. (Oká, to nám mohla říct slečna na kase, ale budiž.) Přijdete do stanu pro náramek, sedí tam tři puberťáci a koukaj na vás jak na zjevení, co jako po nich chcete. Byl to trošku porod, ale dovnitř jsme se dostali. Mezi každou kapelou jsme měli 2 hodiny volnýho času, tak jsme si to prošmejdili – šmejděníčko šmejdění – asi se tam člověk jeden den zabaví – měli tam bazén, soutěže, kino, relax zóny… Ale stejně si neumíme představit, jak tam takhle zabíjime celý tři dny. Přestalo nás to po půl dni bavit. (Jsme už starý?)
Zároveň outfity jsme moc neřešili – starý kecky, džíny, triko a jdeš. Všimli jsme si, že na festivalech potkáte tři druhy lidí – první typ mega řeší outfit, vypadaj, že jdou na lov a jsou vyladěný do posledního detailu – nejradši byste si je vyfotili do časopisu. Druhej typ jsme my, zlatej střed (doufám) – oblečený jste, ale žádná pecka to není. A třetím typem jsou lidi, kteří sice outfit neřeší, a zároveň mají absolutní nevkus a tak jsou předurčeni k módními peklu… (ani merchik RfP je už nezachrání)
No pojďme se ale vrátit k tomu nejdůležitějšímu a to k muzice. Jako první jsme viděli Eskimo Callboy – takovej lehkej nintendo-core – zněli peckově. Core prokládanej nintendo melodiema a nězným chlapeckým hláskem v refrénech – někdy to mělo skoro závan boybandu, co někdy člověka nutilo ke smíchu. Za mě ale fajn muzika, hezky se poslouchali. Three Days Grace měli veeeelkou základnu fanynek a už to hovoří o tom, že to nic tvrdýho nebude. Hráli fajn, nicméně jsme čekali, že do toho víc říznou – vytáhnou víc basy a bude to rockovější, což se nestalo a tak jsem se po chvilce lehce nudila… Před hlavní kapelou jsme stihli ještě Sunset Trail – česká, řekla bych metalcore banda, a pecka! My z nich snad byli nadšení úplně nejvíc! Takže určite doporučujeme. A nakonec dokonalí Evanescence – můj návrat do puberty. Amy zpívala nádherně, doprovázela se perfektně na klavír, celé jejich vystoupení mělo drive, metalovýho ducha. 100% dokonalost. Bohužel hráli až od 23hodin a poslední čekací hodinka pro nás starší už byla porod.
A tak musím říct, že jsme si RfP užili, bylo to fajn, jen ty čekačky, kdy se nám zrovna nikdo netrefil do noty, byly slabší. Ocenila bych se vrátit k více rockovým a metalovým kapelám (od pozváni Skrillexe a těhlech věcí to ztrácí postupně toho rockového ducha) Levně to taky zrovna nevyjde – 1300 lístek a nějaký pitný režim a jídlo (a to my byli na nealku a stejně se na ty dva litříky na jednoho hned dostanete)… Tak když někdo jede na celý festival za 2200,-, mohou se dostat až na pět tisíc a to my si radši zajedeme na víkend do Itálie. 🙂 Nicméně jeden den byl fajn. Třeba za rok zase.
