Paříži se přezdívá město světel a má být snad nejromantičtějším místem v Evropě. Nikdy jsem nebyla romantická duše a tak popravdě ani Paříž nebyla vysněná destinace, kam se jednou podívat. Ale asi jak stárnu, tak měknu… To už nezapřu. Hlavně pár mých šedých vlasů mě prozrazuje. V dubnu jsem byla vyslána na pracovní cestu právě do města zamilovaných a tak jsem zlanařila svého milovaného a podnikli jsme i nějakou tu turistiku po tom opěvovaném městě.
Všeho všudy jsme měli dva dny na prohlídku Paříže. Což je očividně dost málo, pokud nechcete denně nachodit milion kilometrů. Nebylo moc hezké počasí – takové typické aprílové – a tak jsme nevyužívali kola, které mají na každém rohu k zapůjčení za směšný peníz. (A taky bych to možná popravdě ani neušlapala a spadla někomu pod auto, protože doprava je tam opravdu šílená.) Víceméně jsme to proto měli i dost o přejíždění a metru. V metru mají většinou hodně schodů a tak jsem to brala jako přínos pro svůj zadek a stehna. Ale musím říct, že přestupy jsou opravdu nekonečné. NEKONEČNÉ. Zlatej náš Florenc.
Není lepšího startu, než když se rozhodnete boyfrienda vzít do romantického parku někde v Paříži. Moje navigační schopnosti – kdo mě zná, tak ví – jsou dost bídné, řekněme. Téměř žádné takové schopnosti nemám. Ale občas se mi podaří někoho přesvědčit, že ano. A tak jsem navigovala. A špatně. Ocitli jsme se za bílého dne v nějakém pochybném China-Townu, kde se asiatské paní nabízely za bílého dne. Trošku nás to upřímně vyděsilo. Obalený peněženkama, foťákem na zádech, iPadem v ruce s mapkou a v druhý ruce GoPro na natáčení videa – asi bychom byli ideálním terčem přepadení tam v zapadlých ulicích Paříže. A tak skončila veškerá moje navigace na další dny.
Ale co jsme chtěli, to jsme viděli a neztratili se – pokoušeli se zahlídnout zvoníka na Notre-Dame s pláckem plnýho turistů. The Louvre aspoň zvenčí. Prošli si Champs-Élysées, pokochali se Arc de Triomphe (Ale na vyhlídku nešli, protože pro nás nestudenty vstup stojí jak na Ajfelku… Tak jsme to oželeli.) Nechali se lákat navázáním náramků od černochů a báli se o své peněženky na Sacré-Coeur. Vzpomněli si na Fantoma opery, popáleného hudebníka žijícího v podzemí pod operou Garnier. Dali si sváču a palačinku, tzv. serepesku, v Tuilerijských zahradách, projeli se po Seině. Vystáli si 3 hodinovou frontu na ocelovou dámu Paříže – paní Ajfelku. Zažili pod ní i žádost o ruku – ne naší! Váleli se na Trocadéru a odolávali nekoupit si 10 malých věžiček za velmi příznivé ceny. Dali si nefalšovaný francouzský tataráček a byl moooc dobrej! Jedna věc mě ale zklamala – i když nejsem ta romantická duše, chtěla jsem si pověsit zámeček. Jako symbol naší pravé a nekonečné lásky samozřejmě. To mám za to, že mi chybí všeobecný přehled. Most zamilovaných Pont des Arts už nefunguje. Se zámečky je konec. Už od roku 2015. Ups.
Byla to taková omamující rychlovka, dva dny v Paříži. (Naštěstí jsme na toto tempo opravdu zvyklí. Kam jedeme, tak tam máme fofr. Ona totiž drahá polovička neumí moc odpočívat a relaxovat většinou.) Ale došla jsem k tomu, že člověk asi musí zpomalit, aby si to hipstersko-historické město pořádně užil s těmi všemi kavárnami, stovkami muzeí a pekárnami. Aby nasál ten pravý pažíšký smog. Užil si ty sladké pařížské snídaně. Byly to krásné dva dny kultury a historie. Větší město, více lidé a tak potkáte i mnoho divnolidí, kteří si například chtějí vyfotit v metru vaše boty. Což pro nás byla asi taková tečka za naším rychlovýletem. My věční asociálové už jsme měli přeplněných a přelidněných ulic dost a opravdu rádi jsme se vraceli domů. Jen croissanty do teď nemůžeme ani cejtit.
PS: Videjko je tady!!
