Podzim je krásný období. Člověk může natáhnout svojí oblíbenou mikinu, bundu a čepici a jet se kochat barvami. A my to milujeme, když je barevno. Využíváme každé volné minuty a slunečních paprsků – aspoň nevykydnem u Xboxu – a vyrážíme ven. Vždycky se sebereme alespoň na pár hodin a vyrazíme ideálně někam z města. Pár týdnů zpátky jsme vymýšleli, kam vyrazit. Někam blízko Prahy, abychom to zas nepřeháněli. Nějakou vyhlídku. A tak jako online lidé jsme sedli a vygooglili Albertovy skály. Houby nesbíráme, tak sbíráme zážitky a vyhlížíme zimu.
Takže za prvé – bacha na navigaci. Obvykle se tedy stává, že je to moje chyba, páč jako spolujezdec naviguju jo. Ale tentokrát jsem nic nepřehlídla, neminuli jsme žádnou odbočku a tak. Prostě selhala nám navigace. Navedla nás sice na Albertovy skály, ale z druhé strany řeky. Tak prubli jsme to, nevěděli jsme kudy jet a tak jsme důvěřovali Wazu. Ke konci to už začínalo být podetřelé, když jsme vjížděli do zákazu vjezdu. (Ale pokračovali jsme dál.) A po několika metrech dojeli k závoře, kde stál v olivovém oblečku nějaký strážce parku. A vypadal nabručeně. No co – budeme dělat blbý Pražáky, co netrefili. To se musí stávat často. A taky že jo. Na to, jak se pán tvářil mrzutě a že bude problém, tak ve druhý vteřině hned změnil a ochotně nás navedl správným směřem. A tak jsem si odfoukla, že jsme si nezajeli tolik. Jinak bych to poslouchala…
Bohužel jsme si nenaplánovali ten vejlet úplně precizně. Takže když jsme dojeli, pomalu se už smrákalo. Což není úplně ideálka, když chcete fotit vyhlídku. Ale když už jedete 40 minut autem někam na kraj světa, tak se aspoň projdete. Na vyhlídce jsme nebyli sami, takže asi nějakej průvodce doporučoval se tam kouknout. (Tak nepočítejte se samotkou.) Je tam několik stezek, kudy jít a ne moc dlouhých. My měli ale jasně namířeno na danou vyhlídku. Jestli jste někdy navštívili Máj, tak vypadá dost podobně. Vlastně nepoznala bych moc rozdíl – řeka není moc vidět a sráz je zarostlej stromy. Aby člověk měl pěknou fotku, tak musí vylízt na samej okraj, kde můžete každou chvíli žuchnout dolů a umřít. (Perfekto pro nás, co se bojí výšek a jsou poserové.) A tak jsem hezký fotky radši oželela, sedla si na chvíli na kámen a rychle jsme něco blejskli. Na památku.
S přítelošem oba hrozně rádi fotíme. I když jsme amatéři a určitě neříkám, že nám to jde. Ale je to společnej koníček a jeden z důvodů, proč nás to vždycky vytáhne ven. A většinou to vypadá tak, že se hádáme, kdo bude fotit a kdo pózovat. Páč jak říká, krajinku bez člověka si můžeš stáhnout na webu. Takhle máme důkaz, že jsme tam opravdu byli. Ale fighty o foťák jsou někdy obrovský. Ale většinou otravuju tak dlouho, dokud mi ho na chvíli nepůjčí. A tak i on má nějaký portrétky na památku. A že já ho vyfotím vždycky tak pěkně, což? Je to sympoš. Když se občas nechá vyfotit.
Podzim je super. (Dokud neprší.) Ty barva jsou krásný a všecko na chvilku vypadá zas o něco líp. (Řekla bych, že i v zimě to bude paráda. Ale moc tomu sněhu nevěřím.) Miluju podzimní módu. Já ji nosím skoro celoročně teda. Vrstvení mi dává pocit, že skreju svoje oblé boky, silnější nohy a další nedokonalosti, dokonce i mastné vlasy pod kulicha. A je pak jednodušší najít něco na sebe a vyrazit a nehlídat si, jestli mi někde neleze špek. Takže černé džíny a triko s Pepsi logem z HMka, modré Vans, abych si trochu povodila tu modrou. Pokračuju mejma nejoblíbenějšíma kouskama tohoto podzimu a to mikčou a dlouhým bomberem od české značky City Folklore a černým kulichem. Je to za vás v pohodě? Nebo byste něco změnili?
Tak zase, až se dokopu něco napsat! Mějte se fanfárově a užívejte podzim, jak to jen jde!
