V poslední době nás s přítelošem začalo bavit focení. Baví nás příroda, ale i zajímavá industriální místa. Jsme fotografové amatéři, co to dělají pro radost. Pěkne se u focení vyvenčíme, projdeme se na čerstvém vzduchu (Já miluju už od mala bezcílné hodinové courání venku.) a pokocháme se nově objevenými zakoutími. Ale i nám občas dochází inspirace a tak člověk zkouší různě Googlit – co fotit v Praze? Nejlepší místa k focení? Většinou se ale dočtete takový ty profláklý fleky – Karlův most, Petřín, Vyšehrad a tak dále a tak dále. (Když chcete fotit v Praze, neznamená to, že nutně jenom Prahu…) Co se ale týče focení v městě, my radši ty rozbořeniny…
Kam jsme teda v Praze vyrazili a proč? Nakonec padnul nápad Barrandovské terasy, kde fotil Mároše kamarád kdysi na jednokolce. Místo se mi líbilo, to jo, ale na netu psali, že se tam člověk musí vloupat. (A na to jsem já zase srab, to musím přiznat.) Ale nakonec jsem se nechala ukecat a na vejlet jsme vyrazili. První úskalí je vždycky moje navigace, častokrát prostě jdu špatně, opačným směrem, zbytečně věci obcházím a to není z nedostatku informací, že bych si cestu neprozkoumala a mapu nenastudovala. Mě prostě a jednoduše tyhle věci nepomáhaj. Já se ztratím vždycky. (A to potvrdí všichni, kdo mě opravdu znají.) A tak jsme se celkem prošli, i když člověk může dorazit sockou téměř až na místo. Naštěstí už jsme oba na moji navigaci zvyklí a aspoň ty naše prochajdy fotící máme na dýl.
Když jsme ale dorazili na místo, dýchla na nás trocha historie – před náma se objevil komplex nejslavnějších budov Prahy 20. století a symbol luxusu první republiky i komunistické éry. A i když místo zchátralo, tak na nás stejně působilo honosně. Možná takto rozpadlé to na lidi působí ještě více – člověka hned napadne scénář nějakého hororu, který by se tu mohl odehrávat. Nicméně opravy už započaly a tak vyzývám ty, které lákají barabizny, aby si pospíšili a ještě stihli si zajet něco pofotit či natočit, je to tam pecka! (Super je i dolní bazén, kde natáčeli video zrovna nějací skejťáci.) A ta teráska? Tam jsme se hned shodli, že by byla ideální pro breaková či hustle videjka.
Ze začátku jsme courali jen venku – všude byly vymlácený okna a v nich mříže. Takže takový ty rady z netu jako – vysklete okno a jste tam na pohodu – úplně už nefakčí. Ale i venku to je super, dají se tam nafotit zajímavý fotky a je tam celkem ucházející výhled na Prahu. (I když tam nějaká zakoutí vypadají jako feťácký doupě.) A když jsme to tak nějak procourali okolo, omrkli přistavěnej bagr a tak – zkusili jsme vlízt hlavním chodem. A světe div se – bylo odemčeno? A tak pak i já srábek, sice se staženým ocasem, jsem vlezla dovnitř! Vnitřek teras a schody už je vyskládaný nějakou dřevotřískou, ale některé stále nejsou a tam to na vás dejchne. Fotící hormony. A tak jsme rychle, asi za hodinu, něco pofotili a pak už mě šťouralo svědomí a otravovala jsem, že to stačilo a že chci už pryč. (Ale vydržela jsem na sebe celkem dlouho!)
Po nafocení pár záběrů na teráskách, balkónkách, v místnostech, ale i selfíčkách pro maminku – jsem usoudila, že to stačí a že by přece jenom někdo mohl přijít. Mároš se nedal a vydal se ještě nahoru do věže to obhlídnout, a já celkem rychlými krůčky ven. A tak jsem čekala nervózně venku. Stojím asi tři minuty a najednou se z vnitřku budovy vynořil chlap a hlavní vchod zamčel… No a já měla mýho Lojzu vevnitř a tak jsem nevěděla, jestli se smát nebo hrát pláč a jít pána odprosit. Chvíli na to přišel Lojzič dolů a s panem hlídačem Ukrajincem se tedy dohodnul, aby ho pustil ven. („Co tu děláte?“ „Fotíme.“ „A kdo vám to dovolil.“ „Nikdo.“ Následoval tupý výraz Ukroše, který to nakonec vzdal a pustil Mároše ven.)
Místo je pecka, doporučuji navštívit než to zmodernizují a postaví tam hotel! Pokud máte jakékoliv podobné typy celkem kdekoliv, pište je do komentářů. Budeme moc rádi! Pac a pusu!
